Plamínky zhasnuly

,,Think I am a better ghost than I am human being."

Pokaždé to byla dívka, co mezi ostatními holkami chodila s úsměvem na tváři, ale srdce měla na několikrát zlomené. Nejen srdce, lidi ji rozdrtili i duši, což bylo mnohokrát horší. Nikdo nepoznával její už skoro mrtvolné oči. Unavená k vyčerpání, ale nikdy se nevzdávala. Jenom občas, když ulehá do postele, zhasnula světla, zapnula písničky a začala plakat. Nerada plakala, protože  měla pocit, že jak jednou začne, už nikdy nepřestane. 

Nikdy jsem nepochopila, proč se pořád chovala ke všem tak mile. Pomáhala jim, i když oni ji to oplatili kudlou do zad. Ničilo ji to. Pokaždé ji víc a víc zhasínalo světýlko v jejích očích. Byla jsem si jistá, že jednou, kvůli ostatním lidem, světýlko zhasne úplně. 

Viděla jsem, jak stojí na balkóně a kouká se dolů. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jít za ní a nabídnout jí pomoc? Nebo ji nechat skočit, aby se už nikdy nemusela trápit?

,,Nemusíš být na všechno sama!" zavolala jsem na ni a ona se mi podívala do očí. Poznala jsem, že mi nevěří. Už nikdy neuvěří vůbec nikomu. Pokusila se o úsměv, ale poznala jsem, že je jiná. Její tělo sice přežilo, ale její duše už ne. Ta zůstala tady někde schovaná. To světélko v jejích očích nadobro zhaslo.