#13 • Nebe je všude •

Ahoj!
Citáty z knih od Jandy Nelson Nebe je všude.

• No ne. Zavál ho do naší školy vítr z jiného světa?
• Jdu mezi stromy, do tenisek mi nasakuje voda nashromážděna za mnoho dní deště a přemýšlím o tom, proč se pozůstalí vůbec obtěžují se smutečními šaty, když žal sám jim poskytuje nezaměnitelný oděv.
• Ten jeho hluboký, tichý, zpěvavý hlas je uklidňující, jako když v noci narážejí vlny na pobřeží.
• Zavřu pouzdro s klarinetem a přeju si, abych mohla udělat totéž i s myšlenkami na Tobyho.
• Po té tequille mám pocit, jako bych se rozplývala v nic. A to se mi líbí, chci zmizet.
• Přeju si, aby můj stín vstal a šel vedle mě.
• Vyměníme si krátký pátravý pohled, oba žasneme nad sebou navzájem, překvapení tím samozřejmým souzněním - je to jen chvilička, skoro nepozorovatelná, jako když člověku přistane na ruce beruška.
• Jak jsem mohla myslet na sekanou a uhlíkové molekuly, když na druhém konci města se moje sestra právě naposledy nadechla?
• Jo, já vždycky zastávala teorii velkého třesku, pokud jde o vášně, ale brala jsem ji jen jako něco hypotetického, co se děje v knihách, které může člověk zavřít a vrátit na poličku, něco, po čem možná tajně toužím, ale neumím si představit, že by se mi to opravdu stalo. Něco, co se děje hrdinkám, jako byla Bailey, holkám, kolem kterých je neustále nějaké pozdvižení, herečkám hlavních rolí. Ale teď jsem se zbláznila a líbám všechno, na co pusou dosáhnu: svůj polštář, křesla, zárubně, zrcadla, a pořád si představuju toho, koho bych si představovat neměla, toho, kterého jak jsem slíbila své sestře, už nikdy nepolíbím. Toho jediného člověka, z kterého mám trochu strach.
• Už jsem zapomněla, jak je zářivý, jako jiný druh člověka, kterému v žilách nekoluje krev, ale světlo.
• Pomyslím si, že ten kluk je doslova opilý životem.
• Později, když hraje a hraje a všechna mlha se rozplývá, myslím si: On má pravdu. To je přesně ono. Jsem bláznivě smutná a někde hluboko vevnitř chci jen jedno - lítat.
• Postižení jsou neustále v pohybu, toulají se od města k městu, z kontinentu na kontinent, od lásky k lásce.
• Říkala nám, že je jejich osudem odejít, a také je jejich osudem vrátit se.
• Ale co když je hudba to, co uniká když pukne srdce?
• Já jsem ta dvojrozměrná v 3D rodině.
• Je to tak něžný dotek, že mě poleká. Nikdo se mě ještě nikdy takhle nedotýkal, nedíval se na mě tak, jak se teď na mě dívá on, hluboko do mě. 
• Prohlásil, že ztratit se je ta nejsnadnější věc na světě, když se někdo ztratit chce.
• Nemůžu odstrčit temnotu ze své cesty.
• Podívám se do jeho očí, v kterých není smutek, a v srdci se mi prudce otevřou dveře.
  A když se políbíme, vidím, že za těmi dveřmi je nebe.
• Dřív se mi nikdy nic nestalo, celých sedmnáct let, a teď se děje všechno najednou, Joe prakticky vyzpěvuje moje jméno, zní to tak nadšeně, nejspíš je ještě v rauši po tom polibku, po tom úžasném polibku, po kterém nám hvězdy padaly do dlaní, po polibku, jaký si museli vyměnit Cathy s Heathcliffem na vřesovišti, když se jim slunce opíralo do zad a svět se vlnil větrem a možnostmi. Polibku tak nepodobnému tomu strašlivému tornádu, které ještě před chvílí zuřilo v Tobym a ve mně.
• Vím, že výraz láska rozkvetla je metafora, ale v téhle chvíli v mém srdci je úžasná květina, zachycená časosběrnou kamerou, která se z poupěte rozvije v divoký zářivý květ přesně za deset vteřin.
• Naše jazyky se do sebe bláznivě zamilovaly, vzaly se a přestěhovaly do Paříže.
• Když někdo umře, vyhoří knihovna.
• Svět není ani trochu bezpečné místo.
• Vůně růží se vznáší ve vzduchu kolem nás. Vdechnu ji, vzpomenu si na Joea, ale dobře vím, že lásku v mém srdci neprobudily růže, ale ten kluk, takový úžasný kluk.
• Můžeš svůj příběh vypravovat úplně, jak sama chceš. Je to tvoje sólo.
• Možná to byla její barva výjimečnosti.
• Lennie, jestli ho máš ráda, tak to nevzdávej.
• A vykouří tři dýmky trávy, aby otupil bolest.
• Připravila jsem o radost toho nejradostnějšího člověka téhle planety.
• Jak si mám zvyknout být bez kluka, který mě dokázal změnit v čiré světlo?
• Jak by mohl nepodlehnout té bláznivé veliké lásce, kterou oba cítíme? To přece nejde, že ne?
• Protože bábi to řekla správně, nikdy není jen jedna pravda, jen celá spousta příběhů, které se všechny dějí zároveň - v našich hlavách, v našich srdcích, všechny si navzájem překážejí. Je to všechno krásný a katastrofální zmatek.