Každý občas viděl černobílý svět. Každý občas měl blbou náladu a nedokázal vidět ty krásné barvy života. Jenomže ona byla jiná. Ona černobílý svět měla, ale snažila se ho vidět barevně. Zkoušela nacházet všechno krásné i na mlaých věcech, které nikdo jiný vidět nedokázal. Byla neobyčejná. Každému ukazovala krásy barev, ale jí nikdo tyhle krásné věci neukázal. Nikoho nikdy nenapadlo, že ona je taková, jaká je. Všichni si o ní mysleli, že hýří optimismem a slovo smutek nezná. Ale nikdo ho neznal lépe jako ona.
Lidé nechápali, jak je možné, že na tváři neustále má úsměv. Jak někdo může být neustále šťsatný? Pomáhat ostatním lidem a užívat si života? Nevěděli, neznali. Byla opravdu zvláštní člověk. Rozdávala ostatním štěstí, i když o to své už dávno přišla. Stejně o ni lidé neustále šířili zlé pomluvy. Mohli to být ti, kterým někdy pomohla, nebo lidé, co ji jenom záviděli její dobrou povahu.
Bylo jenom pár lidí, kteří poznali její smutek za jejím úsměvem. Důvody za jejím tichem. Slzy v jejích očích. Byla ironie v tom, co dělala doma a v tom jak reagovala před někým jiným. Byly to její dvě tváře. Každá naprosto jiná, ale přesto patřili jednomu člověka. Na každého se usmívala, nikdo si ale už nevšiml, že má zlomený úsměv. Že se smála sice její ústa, ale její oči ne.
Nebylo to o tom, že by neměla kamarády, to ona měla. Dokonce spoustu. Jenomže nikomu se neodvážila zavolat o půlnoci, když sama plakala do polštáře a přesvědčovala sama sebe, že jednou bude dobře. Chtěla si s někým promluvit a vždycky ji někdo napadl, ale nechtěla otravovat. Pokaždé vyhrál pocit, že by byla akorát na obtíž. Plakala tak dlouho, dokud vyčerpáním neusnula. Ráno znova nahodila úsměv a pokračovala na cestě do školy. Nikdo si nikdy ničeho nevšiml.
Nienna :)
0 komentářů:
Okomentovat