#16 • Rozdělená srdce •

Ahoj!
Dnes vám napíšu nějaké úryvky z knihy Rozdělená srdce (recenze zde).

• Jenže já jsem neměla náladu na to, aby mě někdo okukoval a posuzoval. Nikde a nikdo.
• Mít aspoň teoretickou možnost, že ještě někdy uvidím Gríšu. Aspoň jednou ho ještě vidět... I kdyby on neviděl mě. Ale tady, v téhle zapomenuté díře, v téhle nicotné pustině, ho už nikdy nepotkám. Nezbylo mi nic jiného než o něm snít.
• Snění přes den jsem si zakázala už dávno. Přinášelo mi jen zmatené pocity a realita se pak jevila o to nelítostněji.
• Jenže já jsem ani nevěděla, co to vlastně znamená: být sama sebou.
• Tatínek mi vždycky říkal, že pocity, které v nás sen zanechal hned po procitnutí, jsou tím nejdůležitějším klíčem k jeho pochopení.
• Ještě nikdy v životě jsem neupadla do bezvědomí, ale připadalo mi docela zajímavé zjistit, jaké to je. Žádné sny... hlubší než spánek...
• Vtáhla jsem hlavu mezi ramena a znovu zavřela oči, jako kdysi, když jsme si asi tak před sto lety hrávali s bráchou a já věřila, že když nic nevidím já, nevidí nikdo ani mě.
• Nevěděla jsem, čeho se víc bojím - jestli školy, nebo samotného strachu, který mě bude celý den pronásledovat.
• Jakmile jsem pomyslela na to, co mě čeká venku, udělalo se mi špatně.
• Až jsem měla srdce samou touhou a žalem celé bolavé.
• Kdepak, brečela jsem kvůli druhým, kvůli nespravedlnosti, ze vzteku.
• Jediné, co se mi nepodařilo, bylo zapomenout na Gríšu. Neprahnout po ochránci, který by mě spasil. 
• Proč mám vlastně ruce? Před chvilkou jsem přece ještě byla ryba.
• Ano. Byl to sen. Pouhý sen. Pouhý? Byl to ten nejlepší sen, jaký jsem kdy měla. Chtěla jsem zpátky. Víčka mi ztěžkla. 
• Myšlenky mi znovu zabloudily ke Colinovi - jako skoro každý večer. K tomu záhadnému, odporně se chovajícímu Colinovi.
• Pak už to nebyly myšlenky.
  Byly to už jen pouhé pocity.
• Bylo mi najednou tak strašně líto, že jeho srdce bilo jen kousek ode mě, zatímco já jsem nedokázala vnímat ze světa kolem sebe vůbec nic.
• Je opravdu hodně hloupé civět nějakému chlapovi na boty, říkala jsem si. Ale náhle jsem dostala strach pohlédnout mu do tváře. Ačkoliv jsem si to, jak jsem si musela přiznat, hrozně moc přála. 
• Při nejlepší vůli jsem nedokázala říct, jestli je Colin hezký. Ale škaredý zcela určitě nebyl. Vypadal - tak nějak jinak. Jinak než muži, které jsem zatím potkala.
• Nikdy jsem netvrdil, že nejsem zvláštní. Jsem zvláštní. V pravém slova smyslu.
• Neměla jsem sebemenší potřebu něčí společnosti. Toužila jsem tak na nejvýš po hodně silném kafi a nějaké melancholické hudbě, do níž bych se mohla na chvíli ponořit.
• Mohly snad vzpomínky tak bolet?
• Hleděla jsem do jeho očí a bála se, že upadnu. Byly tak temné, tak hluboké...
• Naše pocity jako jediný sametový černý vesmír. Nespoutaný a krásný.
• Jak mohlo být něco tak reálné, když to byl přece jen sen?
• Zároveň mi ale bušilo srdce tak bouřlivě a nespoutaně, jako by už nemělo dlouho fungovat. 
• Ale co to ještě na věci změní. Můj život se zhroutil do jedné neobyčejné bizardní hromady trosek, jejíž jednotlivé části mi nikdo nedokáže uspokojivě vysvětlit. 
• Byl to ale útěk, útěk před světlem a lidmi.
• Víš, Eliso, když má člověk silnou vůli, dokáže ledacos. Nefunguje to však tehdy, když nemá nic, za co by se mu vyplatilo bojovat.
• Celý svět mi toho rána připadal jako obrovská, nebezpečná past, přes niž nevede žádná bezpečná cesta.
• A přece tu byl. Cítila jsem ho.
  Prosím ne, nechci na tebe zapomenout, prosila jsem úpěnlivě mizející obrázky. Měla jsem strach, že usnu a zítra zjistím, že už si nedovedu vybavit ani Colinovu tvář, a bojovala jsem o každou sekundu, když jsem ještě zůstávala bdělá.
• Nebo jsem se mýlila a nikdy mezi námi žádné pouto nevzniklo?
• Musela jsem jen počkat, až nastane správný okamžik.
• Tělo mi usnulo, ale duše zůstávala vzhůru.
• ,,Nenávidím tě, Coline," vyhrkla jsem a otírala si slzy, aby mi je nemohl ukrást. ,,Tak strašně tě nenávidím."
  ,,Já tebe taky, srdíčko moje,"
• Byla tu proto jediná možnost - věřit, že to přežiju.
• Colin se otočil, aby si mě mohl prohlédnout. A dělal to tak důkladně, jako by mi četl myšlenky. Nejdřív jsem chtěla uhnout pohledem, ale pak jsem vydržela. Připadala jsem si jako tonoucí. Čeho se mám zachytit, abych se neutopila?
• Jestli byla tohle smrt, chtěla jsem umírat pořád.
• ,,Ty si děláš starosti s věkovým rozdílem?" Colin se hlasitě rozesmál. ,,Mezi námi dvěma je rozdíl asi sto čtyřicet let. A nezdá se mi, že by tě to nějak zneklidňovalo."
• ,,Jsi tvrdohlavá jako pětiletá, tělo máš jak patnáctiletá a přemýšlíš jako třicetiletá. A z tvých očí se žádný věk vyčíst nedá. Mají v sobě něco nadčasového, věčného."
• Ne, na nic jsem si nedokázala vzpomenout, ale necítila jsem se ani sklíčená, ani depresivní nebo prázdná, ovšem přesně tak, jak by se měla žena cítit, když spí poprvé vedle muže, v jehož náruči by si z nejhlubšího srdce přála ztratit vědomí: cítila jsem se doslova nesmrtelná.
• Přála jsem si zastavit čas. Už napořád. Tenhle okamžik prožívat celý život.
• Vždycky, když jsem si vzpomněla na to, jak jsem stála nahá a uplakaná před ním v trávě, mě přepadl tak šílený vztek a tak zničující stud, že jsem proklínala den, kdy jsem ho poprvé potkala.
  A zároveň jsem toužila mít ho vedle sebe a dala bych všechno za to, abych mohla tohle léto prožít ještě jednou. Až k tomu bodu, kdy jsem nedokázala držet pusu a otevřeně se Colinovi vyznala ze svých citů. Nikdy bych to už neudělala. Nikdy.
  Ani jemu, ani žádnému jinému chlapovi.
• Propleteni do sebe tak, že jsem nedokázala říct, kde končí moje tělo a začíná jeho, jsme se ve spánku blížili vstříc chladnému, mlhavému dnu.
• Teď jsem ale nechtěla přijít o jedinou vteřinu strávenou s ním.
• Předtím existoval život beze mě, a i poté bude existovat beze mě. Pár týdnů a bude zase všechno, jako bychom se nikdy nepotkali.
• Teď jsem ovšem neměla nic proti tomu trochu umřít. Aspoň na chvíli. Prostě nebýt a nic necítit. A procitnout až tehdy, když budu opět schopná unést pravdu.
• On miloval mě a já jsem milovala jeho. Musela přece existovat možnost, jak být spolu šťastní.
• Jednou jsem někde četla, že láska znamená dát druhému svobodu. Připadalo mi to kýčovité. Ale je to pravda, ne?

Zdroj