středa 8. července 2015

Zkouška jménem Kuba

Seděla jsem na laviččce a četla svou oblíbenou knihu. Byl teplý červencový den. Občas jseem vzhlédla od knihy a podívala se na projíždějící auta. Někdy mi někdo zamával a někdy na mě někdo zatroubil. Ani jednoho z těch lidí jsem neznala. Protože se začalo stmívat, poznala jsem, že už je čas jít domů. Popadla jsem tašku a už se chtěla vydat domů na večeři s mojí milující rodinou. Jenomže se ze zatáčky vyřítilo auto šílenou rychlostí a s hrozně hlučným troubením. Nemohla jsem se hnout z místa. Jenom jsem s otevřenou pusou koukala a čekala. Na co? O tom jsem neměla ponětí.
Prudce jsem otevřela oči. Byla jsem v nemocnici a vedle mě seděla máma s tátou. Protože mě nic nebolelo, což mi přišlo zvláštní, skočila jsem jim kolem krku. ,,jsem tak ráda, že váš vidím!" řekla jsem jim. Ale přišlo mi, že oni necítí můj dotyk a neslyší můj hlas. ,,Mami! Tati! Vy mě neslyšíte?!" nic mi neodpověděli. Jen se pořád objímali a plakali. Otočila jsem se na směr, kterým koukali. Hrklo ve mně. Ležela jsem tam já! Měla jsem na sobě hrozně moc obvazů a sádry. Jediná část mého těla, která vypadala jakžtakž normálně byl obličej, kde jsem měla jenom pár stehů. Nemohla jsem uvěřit tomu, že koukám na své vlastní tělo. Vždyť to bylo nemožné. Jsem duch? nebo duše? Nebo co?
Otevřely se dveře a přišla sestřička. Táta se okamžitě zvedl a vyhrkl ze sebe:,,Tak co?" Sestřička se na mě smutně podívala. Přišla ke mně a pohladila mě po tváři. ,,Vaše dcera je v kómatu. Nemůžeme ji nijak přimět vrátit se. Rozhodnutí je jenom na ní. Je zázrak, že tu nehodu vůbec přežila." mamka začala znova hystericky brečet a taťka taky plakal. Bylo to poprvé, co jsem viděla svého tátu plakat. A pravda je, že to bylo to nejhorší, co jsem kdy viděla. Vidět lidi, které milujeme plakat. ,,Omlouvám se, ale budete muset jít. Takhle své dceři stejně nepomůžete. Běžte se radši zkusit aspoň trochu prospat." řekla jemně sestřička a otevřela dveře. Mezitím, co držela otevřené dveře jsem proklouzla ven. Chtěla jsem najít někoho dalšího jako jsem já. ,,Haló, je tady někdo?" zařvala jsem na čekárnu plnou lidí. Bohužel mi nikdo neodpověděl. Už jsem to nevydržela. Sedla jsem si a začala plakat. Co vlastně dělám v tomhle zvláštním světě? Světě uvnitř mé hlavy.
,,Ty mě vidíš?" uslyšela jsem a zvedla hlavu. Přede mnou stál nějaký kluk. Vypadal, že bude o pár let starší. A jelikož to byl první člověk, který mě viděl, brala jsem ho spíš jako svého zachránce. ,,Vidím a taky slyším." koukal na mě dost vyděšeně. ,,Neuvěřitelné." nechápavě jsem se na něj podívala. Copak není normální potkávat lidi jako jsme my? ,,Co je neuvěřitelné? Mimochodem, já jsem Emily." pořád se na mě nevěřícně koukal. ,,V tomhle jakémsi světě jsem už několik měsíců a nikdy jsem tady nikoho nepotkal. Já jsem Kuba." dost mě to překvapilo. Myslela jsem si, že takových lidí je tu spousta. Ale nejspíš tady jsme jenom my dva. Je to tady zvláštní. ,,Co je tohle za svět?" zeptala jsem se s velkým očekáváním. On se na mě jenom smutně podíval a řekl:,,Já nevím, jediné, co vím je to, že máš jakousi volbu mezi tím, jestli chceš zemřít nebo žít. Tohle je něco mezi tím." Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Tak jsem jenom zůstala sedět a koukala jsem do prázdna. Co se dá v téhle zapeklité situaci dělat.
Byla jsem tady na tom místě už druhý týden. A už jsem si opravdu zvykla tady být. Jen já a Kuba. Za ty dva týdny jsme se hrozně moc sblížili. Moc mi zpříjemnil tenhle život. Dělali jsme spolu všechno. Chodili se koukat na mě, jak jsem v kómatu. Ukázala jsem mu svojí rodinu, protože on už žádnou neměl.
,,Jaký je tvůj příběh? Co se stalo?" už dlouho jsem se ho na to chtěla zeptat. On ten můj už znal. Zhluboka se nadechl a začal vykládat:,,Byl požár. Někdo podpálil svůj byt a samozřejmě od toho chytl i ten náš. Jenomže já jsem nebyl doma. A když jsem přišel, zavolala jsem hasiče a záchranku. Hned potom jsem běžel dovnitř, abych je vytáhl, ale bylo pozdě. Je to moje chyba, měl jsem ten den zůstat doma." Z očí mu začaly téct slzy a já jsem ho hned pevně objala. Přitisknul si mě ještě blíž a v tuhle chvíli mi došlo, že jsem se do něj zamilovala. Nevím, co se v hlavě honilo jemu, ale chvilku po tom mě políbil. A já si byla jistá, že zpátky se chci vrátit s ním.
Další týden uběhl jako voda a já jsem slyšela jak nějaký pan doktor tátovi říká:,,Je tu ještě šance, že se probudí, ale s každým dnem se snižuje." Tátovi znova začaly téct slzy. Poděkoval a šel si sednout ke mně. Uvítal mě jemným pohlazením po tváři. Dělal to vždycky, když jsem se něčeho bála nebo jsem byla nemocná a nebylo mi dobře. ,,Holčičko moje milovaná, ty se musíš vrátit. Jsi moje všechno, moje malá princezničko. Miluji tě..." stála jsem vedle něj a plakala jako želva. Chtěla jsem se za ním vrátit. Kde je ta možnost volby? Já chci žít! Naklonila jsem se k němu a do ucha mu pošeptala:,,Já se za tebou vrátím, tatínku." Neměla jsem ani tušení, že za sklem stál Kuba se slzami v očích. On už neměl nikomu, komu by takovou věc řekl.
Když jsem odešla od táty, sedla jsem si do takového atria. Všude tam byly různé rostliny a všechno to prostředí bylo hrozně uklidňující. Vymýšlela jsem způsob, jak se vrátit. Jak zase znova žít s mojí rodinou a možná i s Kubou. ,,Jaká bude tvoje možnost volby?" rychle jsem se otočila na Kubu. Vypadal hrozně smutně. Věděla jsem, že tahle otázka visí někde mezi ními ve vzduchu, ale ani jeden z nás ji nechtěl vyslovit, já osobně jsem se bála jeho odpovědi. Co když už on nechce žít dál? ,,Já se musím vrátit, moje rodina mě potřebuje. Mám se ptát já tebe a nebo nechci slyšet odpověď?" zesmutněl ještě více. Podíval se mi do očí a neměl daleko k pláči. ,,Myslím, že to víš." chytl mě za ruku. Sklonila jsem zrak k zemi a jenom řekla:,,Já to ale chci slyšet od tebe. Chci od tebe slyšet to, že mě tady, nebo v jiném světě chceš nechat." Pustila jsem jeho ruku. On se ani nehnul, jenom jsem uslyšela tichounký vzlyk. ,,Emily," zvedla jsem hkavu, ,,nedělej to ještě horší než to je. Já tě, no víš, já tě miluji a v jiném si světě si tě zase najdu, to si pamatuj." Řekl mi a lehce mě políbil. A všechno kolem mě začalo mizet, vracela jsem se zpátky k životu. Kuba, ale bohužel zůstal tam v tom světě uvnitř mé hlavy.
Zase jsem otevřela oči, ale tentokrát jsem bolest už cítila. Bolelo mě naprosto všechno. Každá část mého těla bolestivě trpěla. ,,Tati," řekla jsem tichounkým a slabým hláskem. On to ale slyšel naprosto jasně. Hned se zvedl a dojatě se na mě podíval. ,,Em, ty jsi se vrátila!" a zase mu ukápla slza, ale tentokrát to byla slza štěstí. Začala jsem taky plakat. Zčásti štěstím, protože jsem se vrátila zpátky ke svojí milující rodině, ale taky i smutkem, že jsem opustila člověka, který mně ukradl srdce i duši. Že jsem přišla o Kubu. A taky jsem pochopila jednu věc. On se odtamtud nikdy nedostane. On se vždycky bude ptát lidí, kteří za ním přijdou, jak si vybrali. On je ta zkouška.
Share:

0 komentářů:

Okomentovat