#11 • Papírová města•

Ahoj!
Určitě už každý slyšel o knize od Johna Greena Papírová města. Recenze zde. Spousta jeho myšlenek mě opravdu zaujalo.

• Podle mě se každému stane zázrak.
• Vždycky jsem byl hrozně nervózní, když jsem se dozvěděl, že Margo přijede, protože ona byla ta nejúžasnější a nejnádhernější bytost, co kdy Bůh stvořil.
• Pořád přece umírají lidi, které neznám. Kdybych se měl složit pokaždé, když se ve světě stane něco hrozného, byl bych úplný magor.
• Nevzpomínám si, jak to skončilo - jestli jsem šel do postele já, nebo ona. V mé vzpomínce to neskončilo vůbec. Zůstali jsme tak a hleděli na sebe navždycky.
• Margo odjakživa milovala záhady. A během toho všeho, co se odehrálo poté, jsem pořád musel myslet na to, že je možná milovala tolik, až se jednou z nich sama stala.
• Nikdy se netvářila, že by ho měla nějak obzvlášť ráda, jenže ona se tak netvářila nikdy s nikým.
• kdyby mi někdo řekl, že mi zbývá jeden den života, vyrazil bych rovnou do vznešených síní střední školy Winter Park, kde den trvá tisíc let.
• Tohle mi vždycky připadalo absurdní, chtít být s někým jen proto, že je hezký. To je jako vybírat si cereálie k snídani podle barvy, a ne posle chuti.
• Člověk se jí třeba díval do očí a vnímal nejen to, že jsou modré, ale taky že jsou její. Nedalo se říct, že Margo Rothová Spiegelmanová je tlustá, ani že je hubená, stejně jako se nedá říct, že Eiffelovka je nebo není osamělá. Krása Margo byla jako uzavřená nádoba - neporušená a neporušitelná.
• Je to papírové město. Jen se podívej, Q: podívej se na ty slepé uličky, na ty ulice, co se kroutí na všechny strany, na ty domy, postavené tak, aby se rozpadly. Na tu spoustu papírových lidí, co bydlí v papírových domech a pálí budoucnost, aby jim nebylo zima. Papíroví kluci a holky, co pijí pivo, které jim koupil nějaký idiot v papírové samoobsluze. Všichni jsou úplně vyšinutí tou mánií vlastnit věci. A všechny ty věci jsou tenké jako papír a křehké jako papír. A lidi taky. Žiju tady osmnáct let a ani jednou jsem nenarazila na člověka, kterému by záleželo na opravdu důležitých věcech. 
• Vždycky jsem měl dojem, že člověk musí být důležitý, aby měl nepřátelé.
• A ty dvě minuty jsme na sebe prostě jenom koukali a já se díval, jak modré má oči. Bylo to hezké - ta tma a to ticho, a přitom jsem ani nemohl říct něco, čím bych to všechno zkazil, a její oči mi pohled oplácely, jako by na mně bylo něco, co stojí za vidění.
• Chtěl jsem jí říct, že pro mě není potěšení v plánování v provedení ani v odchodu; potěšení je v tom, vidět, jak se vaše provázky kříží a oddělují a zase spojují - ale přišlo mi to příliš trapné, a krom toho, ona už vstávala.
• Ona je ten typ, co buď umře tragicky v sedmadvaceti, jako Jimi Hendrix nebo Janis Joplinová, nebo jednou získá něco jako historicky první Nobelovku za úžasnost.
• Chci říct, že prostě dělá nějakou margovštinu. Tvoří příběhy. Převrací světy.
• Přikývl jsem a myslel jsem si přitom, že nejlepší způsob, jak vyřešit záhadu, je dělat, že žádná záhada neexistuje.
• Možná je divná Margo, možná jsme divní my ostatní.
• Napadlo mě, že na takovéhle místo člověk nejde žít. Na takovéhle místo jde člověk umřít.
• Jak tu před tou budovou stojím, naučím se něco o strachu. Dozvím se, že to není ledabylá fantazie někoho, kdo chce, aby se mu stalo něco důležitého, i když to něco bude hrozné. Není to znechucení z pohledu na mrtvého cizího člověka, ani zatajený dech, když zaslechnete před domem, kde bydlí Becca Arringtonová, natahování kohoutku brokovnice. Tohle nevyřeší dýchací cvičení. Tenhle strach se vůbec nepodobá žádnému strachu, který jsem cítil dřív. Tohle je ta nejzákladnější ze všech možných emocí, pocit, který tu už byl, i když my jsme ještě neexistovali, i když neexistovala tahle budova, neexistovala země. Je to strach, který donutil ryby vylézt na souš a vytvořit si plíce, strach, který nás učí prchat, strach, který nás nutí pohřbívat své mrtvé.
• Ale i tak si ji neumím představit živou.
• Jako metafora, která je nepochopitelná svou mnohoznačností, i to, co mi po sobě nechala, poskytuje prostor pro nové a nové představy, pro nekonečně mnoho podob Margo.
• Možná v té hlučné samotě seděla také a cítila, jak se jí zmocňuje zoufalství, a možná nedokázala zahnat myšlenku na smrt.
• Papírové děti se papírově bavily.
• Mluvit s opilcem je jako mluvit s hrozně šťastným tříletým dítětem, co má těžce poškozený mozek.
• Čurání se podobá dobrá knížce v tom ohledu, že jak člověk jednou začne, už je hodně, hodně těžké skončit.
• ,,Ne, miluju  tě. Ne jako sestra miluje bratra nebo jako kamarád miluje kamaráda. Miluju tě, jak děsně ožralej kluk miluje tu nejlepší holku na světě."
• Dělám jenom to, co bych chtěl, aby někdo jiný udělal pro mě. Já vím, že jsem nebyl její kamarád, ale zasloužila by si, aby ji někdo našel, víš?"
• ,,Čím déle tuhle práci dělám," řekl, ,,tím víc si uvědomuju, že lidem chybí dobrá zrcadla. Pro všechny je strašně těžké ukázat někomu, jak vypadá, a pro každého je hrozně těžké někomu ukázat, co cítí."
• Upřímně řečeno, když nic, tak se mi líbí dozvídat se něco o ní. Myslím, co jsem předtím nevěděla. Neměla jsem ponětí, jaká doopravdy je. Nikdy jsem o ní neuvažovala jinak než jako o  své krásné a bláznivé kamarádce, co dělá krásné a bláznivé věci.
• Možná jsem sobec, ale jestli ji najdu, chci být sám.
• Člověk naslouchá lidem, aby si je uměl představit, a slyší všechny ty úžasné a hrozné věci, které lidé dělají sobě samotným i jeden druhému, ale nakonec to naslouchání odhalí jeho samého víc než ty, kterým se snaží naslouchat.
• Měl jsem dojem, jako bychom došli na konec provázku a nenašli nic.
• Udělal jsem mnoho věcí, který by byla mohla udělat ona: Dal jsem dohromady nepravděpodobnou plesovou dvojici. Utišil jsem vyjící smečku kastovní války. Začal jsem se cítit dobře ve strašidelném době plném krys, kam ona chodila přemýšlet. Viděl jsem. Naslouchal jsem. Ale ještě jsem se nestal raněným.
• Je hrozně těžké odejít - dokud neodejdete. A pak je to ta nejsnadnější věc na světě.
• Nevím, jak vypadám, ale vím, jak se cítím. Mladý. Pitomý. Nekonečný.
• Umím si skoro představit štěstí bez ní, schopnost nechat ji jít a cítit, že naše kořeny jsou spojené, i když tohle stéblo trávy už nikdy neuvidím.
• Jak ošemetná věc je věřit, že nějaký člověk je víc než člověk.
• Život sice občas může být příšerný, ale pořád je lepší než ta druhá možnost.
• Pravda je ta, že vždycky, když jsem šla nahoru do té budovy SunTrust - i tehdy naposledy s tebou-, nekoukala jsem dolů a nemyslela na to, že je všechno z papíru. Koukala jsem se dolů a myslela jsem na to, že já jsem z papíru. Já jsem byla ta měkká skládající osoba, ne všichni ostatní. A víš, co je na tom zvláštní? Papírovou holku lidi milují. Vždycky to tak bylo. A nejhorší na tom je, že já jsem ji taky měla ráda. Pěstovala jsem si ji, víš?
• ,,Já vím, o čem mluví. O tom hlubším a utajenějším. Je to, jako když má člověk v sobě trhliny. Jako by tam měl nějaké zlomy, kde věci k sobě tak docela nesedí."
• Navždycky se skládá z mnoha teď.
• Lidi nás opouštějí, nebo nás nemilují, nebo nás nechápou, nebo my nechápeme je, a ztrácíme a zklamáváme a zraňujeme jeden druhého.