Obula jsem si boty a podívala se do zrcadla. Na tváři jsem opět měla zmučený výraz. Jako ostatně pokaždé, když jsem měla jít mezi nějaké lidi. Nebylo to tak, že bych nesnášela lidi, i když občas jsem také měla takové pocity. Lidé jsou hloupí a já neustále musím řešit jejich blbost a neustále jsem naštvaná nebo smutná. Do toho všeho se ještě navíc míchal můj obrovský ,,dar" (brala jsem to spíš jako prokletí). Nikomu bych nepřála to, co se stává mně. Slýchám myšlenky jiných lidí. Proto, nemůže být ve skupině lidí. Nemám kamarády, nemám přítele. Nikoho, kdo by mě měl upřímně rád, jsem ještě nenašla. Věděla jsem až moc dobře, co si o mně ostatní myslí.
Pomalinku jsem šla na metro a potkala prvního člověka. Byl to starý pán se znaveným výrazem. Myslel na svou manželku, která byla v nemocnici. Bylo mi ho líto a můj výraz začal být ještě ztrápenější. Já se svojí povahou, kdy mám neustálou tendenci všem pomáhat. Nejhorší na tom všem bylo, že jsou věci, které vyřešit nedokážu. Nejsem doktor ani kouzelník. Jsem jenom obyčejná holka s trochu zvláštní schopností, bez kterého bych se ráda obešla. Blížila jsem se do centra a potkávala jsem také více lidí s myšlenkami.
Nastoupila jsem do metra a myslela jsem, že se zblázním. Nenáviděla jsem hluk, který působilo přemýšlení všech okolo mě. Nasadila jsem si sluchátka, protože většinou utlumily myšlenky vířící okolo mě. Dneska ale ne. Přišlo mi, že naopak jsou ještě hlasitější. Třeštila mi z nich hlava, jako by se mi každou chvilku měla rozskočit. Už jsem všechny hlasy nemohla snést. Stoupla jsem si do rohu a začala ječet. ,,Dejte mi pokoj! Mě to nezajímá!" začaly mi téct slzy a celé metro mě se zaujetím pozorovalo. Musela jsem vypadat jako blázen. Metro zastavilo a mně bylo naprosto jedno, kde jsem. Vyběhla jsem z metra se slzami v očích a hledala nějaké místo bez lidí. Bez myšlenek. Tak moc jsem si přála, aby hlasy přestaly mluvit. Já už je nechci dál poslouchat!
0 komentářů:
Okomentovat