Řekni, kdo jsi

Stála jsem snad už půl hodiny před zrcadlem a kontrolovala svůj vzhled. Šly jsme s kamarádkou na ples. Chodily jsme na něj každý rok a letošní téma byly masky. Koupila jsem si černou masku se stříbrnými detaily a cítila jsem se v ní opravdu skvěle. Nebylo mě poznat a to byl bod, který jsem chtěla splnit. Jelikož mít možnost celý večer být jako jiný člověk, je úžasná. Zazvonil zvonek, tak jsem popadla psaníčko, obula boty a šla za Kristin. Vydali jsme se na autobus, který nás měl odvézt až k místu konání. Začaly jsme potkávat spoustu lidí v maskách a jenom malou část z nich jsem poznala.

Nastoupily jsme do autobusu, kde nás nějací kluci v maskách pustili sednout. Byla jsem za to ráda, protože půl hodiny stát v autobuse na deseticentimetrových podpatkách bych asi nezvládla. Neustále jsem se musela rozhlížet, jestli je tady Gabriel. Věděla jsem, že jeho bych poznala. Měl totiž naprosto dokonalé oči, které bych poznala kdykoliv. Chtěla jsem si s ním dnešní večer zatančit, ale nechci, aby mě poznal. Když se mě ptal, řekla jsem, že na ples nejdu. Vypadal tak smutně a neustále mě přemlouval. Byl jedním z pořadatelů, takže tam určitě bude, aspoň jsem doufala, že přijde.

Cesta utekla rychleji, než jsem čekala a než jsem se nadála, stála jsem před kulturákem. Nadechla jsem se a vstoupili jsme dovnitř. Vevnitř to vypadalo naprosto úchvatně. Jediné, co tam dodávalo světlo, byly světla u pódia a u každého stolu byly pověšená světýlka, která se věší o Vánocích na stromeček. Atmosféra sálu byla kouzelná.

Kamarádka se posadila ke stolu a já jsem šla na bar nám pro pití. Za barem byla jedna holka ze staršího ročníku. Poznala jsem ji, protože jako jediná v sále neměla masku.

"Dvě tullamorky s colou, prosím." Usmála se a kývla. Podala mi dva kelímky a odešla jsem. U našeho stolu seděl už nějaký kluk a Kristin se s ním opravdu vášnivě bavila. Bylo mi jasné, koho se dneska pokusí sbalit. Přisedla jsem si a kluk se na mě podíval. Nedokázala jsem poznat, kdo to je. Odpověděl mi na pozdrav a dál se věnoval Kristin. Nevšímala jsem si toho, že dělají jako bych tady vůbec nebyla a rozhlížela se kolem. Hledala jsem Gabriela, zatím neúspěšně.

Na pódium vystoupili dva kluci a sál utichl. "Ahoj všichni, chtěli jsme vás uvítat na maskovém plese. Slogan pro dnešní rok zní Na jeden večer jiným člověkem. Doufám, že si dnešní večer všichni užijete. Bavte se!" hned jak odešli z pódia, v sále začala hrát hudba. Parket se okamžitě zaplnil a Kristin odešla s neznámým klukem a já tam zůstala sedět sama. Vzala jsem si psaníčko a šla ven na kouřovou.

Když jsem stála venku, všimla jsem si, že neustále chodí nový lidé. Holky v různých maskách a princeznovských šatech a kluci v galantních maskách a obleku. Většinou všichni chodili po skupinkách. Jenom málo lidí chodilo po jednom. Viděla jsem tak tři kluky, že šli sami. A jeden z nich mi hrozně připomínal Gabriela. Bohužel jsem neviděla jeho oči, podle kterých bych ho mohla identifikovat. Ale sázela bych na to, že to Gabriel byl. Usmála jsem se a znova jsem šla do tepla, protože venku už začínalo být chladno.

U stolu už seděla jenom Kristin a ten záhadný kluk s ní nebyl. Šla jsem za ní. "Peter mi šel pro pití, je fakt sladkej." Usmála jsem se na ní a byla ráda, že je šťastná. Hrozně moc jsem ji to přála. Zasloužila si pořádný kus štěstí. DJ tam pustil ploužák a pro Kristin přišel Peter. Podívala se na mě, jestli mě to nevadí a já kývla ať si jsou zatancovat. Protože jsem měla už skoro dopito, šla jsem na bar. V tu chvíli jsem ho poznala. Ano, byl tam Gabriel. Postavila jsem se vedle něho a objednala si další tullamorku s colou.

"A platím to já!" řekl Gabriel, aniž by věděl, že pozval právě mně.

"Co tady sedíš tak sám?"

"Čekám, až přijde nějaká krásná neznámá, abych si s ní mohl zatančit ploužák. Smím prosit?" v tuhle chvíli jsem byla strašně ráda, že mám masku, protože jsem musela být celá rudá. Odložila jsem pití na stůl a Gabriel mi nabídl rámě. Obejmul mě a pomalu jsme začali tančit. Bylo to dokonalé.

"Já tě znám." Řekl jemně a pohladil mě po tváři. Cukla jsem sebou, nechtěla jsem, aby mě poznal.

"Ale to je blbost, ona tady není."

"Kdo?"

"Jedna kouzelná dívka, na kterou nemůžu přestat myslet. Máte podobné oči." Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším.

Píseň sice přestala hrát, ale on mě nepouštěl. Tančili jsme dál. Druhou písní náš tanec neskončil. Nebylo to jenom o tanci. Povídali jsme si, smáli jsme se. Řešili jsme všechno možné a na chvilku jsem opravdu chtěla odkrýt masku, ale neudělala jsem to, zkazilo by to kouzlo okamžiku.

"Jsi úžasná, víš to?" znova mě pohladil po tváři a jí už očekávala polibek. Nakonec ale uhnul pohledem. Navrhl, že si můžeme jít sednout do zahrady. Ruku v ruce jsme odešli z parketu. Posadili jsme se na lavičku a začali se bavit o všem možném. Pokaždé jsem obdivovala jeho inteligenci a porozumění. Po chvilce mi přišla zpráva od kamarádky, že jde k Peterovi a nemám na ni čekat.

"Asi už půjdu."

"Můžu tě doprovodit?" kývla jsem. Přesně tohle jsem chtěla od něj slyšet.

Protože jsme šli přes všechny možné zkratky, cesta trvala jenom půl hodiny. Nikdy mezi námi nebylo trapné ticho, bylo to tak dokonalé. Nechápala jsem, jak je možné, že spolu dokážeme řešit naprosto všechno. Když jsem uviděla barák, kde bydlím, zastavila jsem se.

"Děkuji ti za doprovod."

"Za nic. Řekni mi, kdo ji, prosím." Koukal se mi do očí a mně už bylo jasné, že ví, kdo jsem. Pomalu jsem si začala sundávat masku a on netrpělivě čekal.

"Věděl jsem, že jsi to ty, Vicky. Tyhle nádherné oči máš jenom ty." A poprvé za celý večer neuhnul pohledem a políbil mě.