středa 8. července 2015

Nemám nárok

Občas jenom tak vzpomínám na všechno krásné. Stalo se toho tolik. Spoustu pro tebe možná nevýznamných pohledů a úsměvů. Mnoho slov a nekonečného smíchu. Dívání si do očí a omylných doteků. Nikdy jsem nepřišla na to, jestli pro tebe tyhle chvilky něco znamenaly nebo ti byly naprosto ukradené. Jestli jsem už paranoidní, nebo je v tvém chování ke mně opravdu něco jiného.
Jednou se mě někdo zeptal, proč tě mám tak ráda, proč tě miluji. Nikdy jsem nepřišla na pořádnou smysluplnou odpověď. Už poprvé, co jsem tě uviděla, jsem v tobě viděla něco jiného. Něco, co nemá nikdo jiný. Možná jiskření v tvých kaštanových očích nebo hřejivý úsměv. Tvoje moc pokaždé mi pomoci a zvednout náladu. Je s ní bohužel také spojena moc zničit mě, kdybys chtěl, jsi jediný, kdo by to mohl dokázat. Víš o mně i to, co jsem ti nikdy neřekla a přeci jsi všechno nějakým způsobem zjistil. Čteš mezi řádky. Pokaždé jsi poznal, kdy mi něco bylo, zajímal ses. Když potřebuji pomoct jsi to ty, komu mám chuť napsat nebo zavolat. Jsi jediný. Bohužel, nezvládnu ti už znova zavolat nebo napsat, nechci tě otravovat.
Poslední dobou, když se s tebou někde bavím, stojí mě opravdu hodně přemáhání nic ti neříct, nebo se tě nějak nedotknout. Chtěla bych ti říct, co všechno pro mě znamenáš. Jak moc mi pomáháš už jenom tím, že se na mě usměješ. Ráda bych ti ukázala, jak moc o tebe stojím. Aspoň trochu bych se zmínila o tom, jak mi dáváš pocit výjimečnosti. Bohužel ti to říct nemůžu, nikdy jsem neměla a ani nebudu mít nárok.
Chtěla bych od tebe aspoň slyšet, že mě máš rád. I když to opravdu bolí, neočekávám víc. Když se teď okolnosti znovu změnily, nemůžu očekávat vyjádření v blízké době. Možná ani nechci. Sice mě to zevnitř zabíjí, ale můžu žít v iluzi o něco déle. Iluzi, že všechno co se děje je opravdové. Že mě máš víc než jenom rád.
Share:

0 komentářů:

Okomentovat