středa 8. července 2015

Hnědooký anděl

Seděla jsem na lavičce a povídala si s hnědookým andělem. Řešili jsme spolu spousti věcí, spíš nebyla věc, kterou by jsme spolu nemohli řešit. Bylo pár témat, kterým jsme se oba záměrně vyhýbali, jelikož by nějaké téma mohlo být trochu jako probuzení ze snu a návrat do kruté reality. Věci, které jsme věděli, ale kazilo to kouzlo naší společné chvilky. Vědomí, že takhle bych na něj myslet neměla. Že to není správné, aspoň pro mou hlavu.
Řekl jeden z našich ,,inside" vtipů a já jsem se musela začít strašně smát. Vždycky mě dokázal rozesmát, ať se dělo cokoliv. Nikdy jsem vlastně nepochopila, jak to dělá. Díky němu jsem se mohla smát i věcem, kterým bych se sama smát nikdy nedokázala. Je opravdu hnědooký anděl neustále šířící optimismem, který občas dost vážně potřebuji. Mohla bych napsat milión řádků o tom, jak moc úžasný je.
Naše konverzace na chvilku utichla a já se zamyslela. Dívala jsem se z okna a pozorovala svět venku. Modrou oblohu. Střechy budov a občas ptáčka, který prolétl kolem okna. Cítila jsem na sobě jeho pohled, tak jsem se otočila. Zíral na mě. Způsob, jakým se na mě díval. Byl to ten způsob, jakým každá holka chce, aby se na ni nějaký muž díval. A na mě se takhle díval hnědooký anděl. S milým úsměvem na tváři.
Share:

0 komentářů:

Okomentovat