středa 8. července 2015

Co nás dělí od sebe?

Jediné, co nás od sebe dělí, je realita. Občas jsem měla pocit, že mezi námi něco je. Že jiskření v tvých očích je opravdové. Úsměv je jiný, než tvé úsměvy na jiné slečny. Jenomže potom jsem přišla domů a začala přemýšlet. Nemůže být pravda všechno, co se mezi námi děje. Všechno tak krásné, všechno tak nereálné.
Od doby, co jsem tě poznala jsem strašně ráda začala snít. Sen je totiž jediná možnost, jak opravdu být s tebou. Sen je místo, kde tě můžu chytit za ruku a políbit. Libovolně obejmout a nemít z toho strach. Každou noc o tobě snít a ty o mých snech ani netušíš.
Tak zavírám oči a pokládám se do temnoty. Temnota se za chvilku mění a já s tebou ležím na posteli. Objímáš mě a šeptáš mi, ať tě už nikdy nepouštím. Slibuji ti, že tě nikdy nepustím, že tě miluji. Povídáme si dlouhé hodiny a nikdy nám nedojde téma ke konverzaci. Hodiny plné smíchu a upřímného štěstí.
Ale po chvilce všechno začne mizet. Pevně se tě držím. Tečou mi slzy, nechci od tebe odejít. Nechci tě pouštět. Utíráš mi slzy a šeptáš mi, že si mě znova najdeš, že nemusím mít strach. Nestihnu ti nic říct, s posledním polibkem mizíš. Probudila jsem se.
Natahuji se po prázdném místě vedle sebe. Proč tam nejsi. Chci ti zavolat a všechno ti říct, ale neudělám to. Nikdy nemám sílu na to všechno říct. Tvoje odpověď by mě mohla zničit. A já se bojím. Tak strašně se bojím.
Share:

0 komentářů:

Okomentovat